BOOKS č. 86 Angela Merkelová, Svoboda: Paměti 1954-2021
Přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Práh v roce 2024
Kancléřka Angela Merkelová stála v čele německé vlády dlouhých 16 let od roku 2005 až do roku 2021. Po dokončení čtvrtého funkční období odešla dobrovolně z funkce a stáhla se z politiky, které je věnovala prakticky nepřetržitě od pádu Berlínské zdi v roce 1989. O svém působení v politice napsala paměti, které vyšly v roce 2024 německy a v mnoha dalších jazycích včetně češtiny pod názvem „Svoboda“ a s podtitulem „Paměti 1954-2021“.
Knihu napsala Merkelová společně se svou blízkou spolupracovnicí Beate Baumannovou a dokončila ji v srpnu 2024. Jedná se o rozsáhlé dílo, které má celkem 629 stran textu a také rozsáhlou fotografickou přílohu. Tematicky kniha pokrývá celé období dosavadního života Angely Merkelové od jejího narození a život v bývalé NDR až po druhou část života ve sjednoceném Německu prakticky až do odchodu z politiky.
Kniha je rozdělena do pěti částí. První se věnuje období jejího života v rámci NDR. V této kapitole se věnuje svým rodičům a dětství a následně také studiu a práci v Akademii věd NDR. Zajímavé jsou zde pasáže týkající se skutečnosti, že její otec byl evangelický pastor, který se rozhodl přestěhovat s rodinou ze západního Německa do NDR. Angela se tak sice narodila v Hamburku, ale krátce poté se celá rodina přestěhovala na východoněmecký venkov, kde otec získal místo faráře. Merkelová píše, že tatínkovi se říkalo „rudý Kasner“, což znamená, že patřil do generace kněží a farářů, kteří sympatizovali s levicí a marxismem. Takových byla celá řada v NDR, ale také v Československu a v dalších komunistických státech. Mladá Angela byla tedy vychována v tradiční luteránské rodině a rodinné zázemí bylo bezpochyby velmi levicové.
Přestože byla Angela dcerou faráře, tak se jí podařilo vystudovat na universitě v Lipsku fyziku. Během studií se zde seznámila se svým prvním manželem Ulrichem Merkelem. Vzali se a začali spolu žít v Berlíně. V roce 1982 se ale bezdětní manželé rozvedli. Angela si ponechala příjmení svého prvního manžela, a to po celý život, přestože se později opět vdala. Jejím druhým manželem se stal fyzik Joachim Sauer, se kterým žije dodnes v bezdětném svazku.
Druhá část knihy se věnuje krátkému, ale přelomovému období let 1989 a 1990, kdy došlo nejprve k pádu berlínské zdi a následně k znovusjednocení Německa. V tomto období Angela Merkelová vstoupila do východoněmecké politiky v barvách nově vzniklého „Demokratického probuzení“, což byla jedna z východoněmeckých nově vzniklých politických stran. Za tuto stranu se potom stala zástupkyní mluvčího východoněmecké vlády a tím začala její politická kariéra. Demokratické probuzení ale nezískalo veřejnou podporu a brzo se sloučilo s CDU. Paradoxem je, že tato strana existovala v „ochočené“ podobě i v rámci NDR, ale hrála roli podobnou jako u nás Československá strana lidová. S východoněmeckou CDU však Merkelová nechtěla mít nic společného. Vývoj však směřoval ke sloučení západní a východní CDU a jejímu ustavení jako celoněmecké strany s výjimkou Bavorska, kde působí sesterská CSU.
Merkelové bylo v době sjednocení Německa 36 let, což byl věk, který ji opravňoval k tomu, aby se ucházela o vysoké funkce. Navíc se v politice velmi rychle zorientovala a dokázala se prosadit. Velmi rychle se stala oblíbenkyní a protégé samotného Helmuta Kohla. Ten ji zpočátku patrně považoval za „statutární východní Němku“, kterou do své vlády potřeboval, ale nakonec v ní našel svého „Bruta“.
Merkelová se tak ve velmi mladém věku dostala do čela tradiční velké křesťanskodemokratické strany CDU. Tato strana hrála v Západním Německu roli klíčového pilíře systému a reprezentovala zájmy všech, kteří se řadili do středu a k demokratické pravici. Jejím otcem zakladatelem byl Konrad Adenauer a jeho pokračovatelem Helmut Kohl. Je opravdu záhadou, proč tato strana do svého čela postavila Angelu Merkelovou. Ona sama totiž ani svým rodinným zázemím, ani politickým přesvědčením nepatří do „křesťanskodemokratického proudu“. Sama o sobě píše, že je feministka a rovněž přesvědčením zelená. V názorovém spektru patří při nejlepším za „středovou političku“. Z hlediska západoněmecké CDU však patřila jednoznačně nalevo. Sama si tohoto svého postavení byla vědoma a v memoárech o tom píše. Jeden z vrcholových politiků CDU ji sdělil, že z ní strana udělala předsedkyni z toho důvodu, že nechtěla přijít o hlasy našich „dcer“.
Nesamozřejmost Merkelové v čele CDU byla manifestována nejsilněji v roce 2002, kdy se konaly volby do Spolkového sněmu. Merkelové bylo tehdy 48 let a funkci kandidáta na kancléře dobrovolně přepustila šéfovi bavorské CSU Edmundu Stoiberovi. Ten ale volby nakonec prohrál a kancléřem zůstal sociální demokrat Gerhard Schroder. Toto období popisuje Merkelová ve třetí části své knihy. V roce 2005 však již bylo jasné, že se stane kandidátkou na kancléřku. Bylo jí tehdy 51 let a kancléřkou se stala po vyhraných volbách v tomto roce.
Čtvrtá a pátá část se jmenují stejně „Sloužit Německu“. Obě části se věnují jejímu působení ve funkci kancléřky. Jednoznačným dělítkem je přitom září 2015, kdy Merkelová rozhodla o tom, že přijme do Německa stovky tisíc nelegálních migrantů. Toto její rozhodnutí sama chápe jako klíčové a rozhodující o její vlastní kariéře. I dnes s odstupem několika let považuje toto rozhodnutí za správné a odůvodňuje jej odkazem na ustanovení německé ústavy, které říká, že: „lidská důstojnost je nedotknutelná“.
Jak však z tohoto ustanovení vyplývá povinnost přijmout stovky tisíc nelegálních migrantů Merkelová nevysvětluje. Je to paradox, protože zároveň Merkelová prosazovala v rámci EU politiku, že občané z nových členských států EU včetně Česka se po dobu 7 let nesměli ucházet o práci v Německu. Není snad toto „dvojí metr“? Zcela jistě ano. Mohli bychom si říci, že rozhodnutí o přijetí migrantů je zcela odpovědností a záležitostí Německa. Bohužel tomu tak není, protože Německo a téměř celá Evropa žijeme v systému EU, kde platí princip volného pohybu osob. To znamená, že přijetí nelegálních uprchlíků v Německu se týká i nás. Budiž jasně řečeno, že to byla obrovská chyba.
Merkelová udělala za svou kariéru v křesle kancléřky ještě jednu podobně fatální chybu. Jedná se o její rozhodnutí odstavit z provozu všechny německé jaderné elektrárny. Toto rozhodnutí bylo přijato pod dojmem havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě z roku 2011. Přestože tato havárie s Německem neměla žádnou souvislost, tak se Merkelová rozhodla, že prostě a jednoduše všechny jaderné elektrárny Německo do 10 let uzavře. Toto nesmyslné rozhodnutí, které bylo přijato jen a výhradně z důvodů „appeasementu“ vůči zeleným aktivistům, má a ještě bude mít pro Německo i celou Evropu tragické následky ve zcela zbytečném růstu ceny elektrické energie. Merkelovou však tento vývoj nijak netrápí a své rozhodnutí stále obhajuje.
Z četby pamětí jednoznačně vyplývá přesvědčení Merkelové o tom, že všechno dělala správně. Byla o tom přesvědčena tehdy a je o tom přesvědčena i dnes. Právě proto často říkala, že její politika je „alternativlos“ neboli „bez alternativy“. Jak ale všichni víme, tak pluralita a z ní vyplývající alternativy jsou základem demokracie. Není tedy divu, že se taková alternativa v Německu zformovala a sama se tak označila. Je to zcela nová strana s názvem Alternative fur Deutschland neboli AfD. Tato strana se zformovala na základě nesouhlasu německých profesorů ekonomie s rozhodnutím Merkelové sdílet v rámci EU odpovědnost za veřejné dluhy jiných států a následně na základě nesouhlasu s rozhodnutím Merkelové přijmout statisíce nelegálních uprchlíků. Dnes má tato strana veřejnou podporu kolem 20% německé veřejnosti. Merkelová se o této straně, která vyrostla z opozice vůči její politice vyjadřuje v pamětech velmi málo, ale je cítit, že ji nenávidí.
Takto bychom mohli pokračovat dále ještě dlouho například o výstavbě plynovodu Nordstream a německo-ruské spolupráci, o otázkách klimatické politiky, o záchraně eura a mnoha dalších, které Merkelová ve svých pamětech popisuje. Z této četby je zřejmé, že svět Merkelové je pouze a výhradně politika a že věří v „pokrok“, který politika přináší v podobě právně závazných cílů.
Sama se ostatně chlubí v knize tím, že se jí podařilo alespoň jeden z „výdobytků“ NDR, tedy zajištění mateřské školky pro děti od 3 do 6 let prosadit jako závazný cíl pro celé Německo. Tento typ politiky Merkelová bohužel úspěšně exportovala i do Evropské unie. Během jejího působení se tak EU změnila ze společenství suverénních států v „impérium dobra“, které stanovuje závazné cíle pro každou oblast lidské aktivity ke konkrétnímu datu. Kalendář dobra je již schválen až do roku 2050. To, že tato politika vede k hospodářské stagnaci a úpadku Merkelovou nezajímá. Ostatně o německém nebo světovém hospodářství není v jejích pamětech ani slovo. Rovněž tak v knize nenajdete ani slovo o aféře „dieselgate“, což je kolosální podvod spáchaný jednou z největších německých automobilek Volkswagen.
I přesto všechno lze paměti doporučit k přečtení. Pokud chcete pochopit v jaké Evropě dnes žijeme, je to vynikající příručka. Je škoda, že v textu lze najít chybějící písmena, což bylo nejspíše způsobeno rychlostí vydání. Cena 699 Kč je dost vysoká na to, aby se to nestalo.
Obvyklá cena: 699 Kč
Délka čtení: 3-5 týdnů
Celkové hodnocení: 8 hvězdiček z 10
Hynek Fajmon