František Mikš: Obrana ženských tvarů
Vydaly: Barrister a Principal, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1. vydání, 2016, 183 stran.
Cena: 157 Kč
Když se s koncem června uzavře hektický rok – pro mě jako pro většinu těch, kteří někdy učili, nekončí rok v prosinci, ale v červnu – těším se, až naházím věci do kufru a zmizím do malé rybářské vesničky na ostrově Cres. A jako každý rok kvůli povinnostem, které jsou důležitější než výlet do knihkupectví, stojím večer před odjezdem před knihovnou a snažím se objevit něco, co bych si mohla na skále nad Jadranem číst. Úplně stejné to bylo i letos. Bloudila jsem po hřbetech knih, až můj pohled upoutala útlá knížečka Obrana ženských tvarů a jiné chestertonovské chvály a obrany. Její autor, můj dlouholetý brněnský kamarád, nakladatel František Mikš, mi ji věnoval před téměř deseti lety, leč já na ni úplně zapomněla. S lehkou výčitkou jsem ji strčila do kufru k plavkám a hned první den ji nad mořem otevřela.
Obrana ženských tvarů, jak jsem záhy pochopila, je obranou zdravého rozumu. Nabízí výbornou materii k přemýšlení o společnosti, politice, životě, o člověku. Tato materie vznikla přepracováním článků, které František Mikš napsal v letech 2013–2016 pro časopis Kontexty, jehož je šéfredaktorem. V knize nahlíží nekonvenčně a vtipně na věci či problémy, které pokládá za důležité a o nichž se otevřeně nemluví. Důvodem je s největší pravděpodobností skutečnost, že jsou z okruhu témat považovaných za politicky nekorektní. Za hlavního průvodce po tenkém ledě, na nějž se svými úvahami dostává, Mikš volí vynikajícího společenského kritika a diskutéra, anglického spisovatele Gilberta Keithe Chestertona (1874–1936). Kdo četl jeho sloupky a eseje, které psal pro noviny Daily News, ví, že skrze zdánlivě nepodstatné a nedůležité z nich probleskují obrysy společnosti a jejích obsesí. V dnešní době tyto obsese nezřídka hraničí s popíráním zdravého rozumu. A právě o jeho obranu se František Mikš ve své knize snaží. Činí to formou lehkou a chestertonovsky rozvernou. A protože těch, kteří jsou autorovi Obrany ženských tvarů blízcí a inspirují ho, je víc, přibírá na tenký led i další postavy. Mezi nimi nizozemského malíře Pieta Mondriana, kubisty Picassa s Braquem, francouzského profesora filozofie Pierre Manenta, britského filozofa, estetika a politologa Rogera Scrutona, maďarského filozofa, sociálního kritika a velkého znalce vína Bélu Hamváse, historika umění a někdejšího ředitele Picassova muzea Jeana Claira, ale také třeba Winstona Churchilla, Karla Čapka nebo spisovatele a novináře Pavla Švandu, generačního souputníka Václava Havla.
S nimi objevuje autor knihy myšlenky často zapadlé za účelem obohacení sebe i čtenářů, povzbuzení k životu a schopnosti prožít ho radostně. Protože svět a žití v něm jsou tak trochu drama, kromě několika „dějství“ – Obrana zdravého rozumu, Chvála uměřenosti, Chvála obrazu, Obrana ženských tvarů (a nás heterosexuálů), Chvála ovínění – má kniha prolog i epilog. V prologu je položena zásadní otázka: Co je vlastně rozumný život? A ústy francouzského filozofa Edgara Morina, teoretika komplexnosti, který se dožil úctyhodných 104 let (v devadesáti se potřetí oženil), je na ni odpovězeno: pro rozumný život žádné rozumné kritérium neexistuje. „Pro někoho jíst zdravě, žít zdravě, neriskovat a nikdy nepřekročit stanovenou míru představuje rozumný život. Jinému se zase takový život může zdát šílený. Jinými slovy, nabízí se otázka, zda rozumný život není náhodou šílený...“ Epilog je pak krátkou churchillovsko-čapkovskou obranou kuřáků, k níž se přidává i autor knihy. Snad nemusím dodávat, že stejně jako vše v Obraně ženských tvarů je i epilog napsaný s nadsázkou a laskavou empatií pro drobné lidské poklesky, bez kterých by život nebyl životem.
Co říci na závěr? Toto lehké, vpravdě prázdninové čtení doporučuji všem, kteří se chtějí kultivovanou formou pobavit. Možná se někomu Obrana ženských tvarů bude zdát místy šílená, a možná taková i je. Ale rozhodně je o světě, v němž by se mohlo dobře žít, a o životě, který v sobě zahrnuje určitou dávku excesů, bezdůvodnosti, nerozumu. Proto dokáže být krásný. V tom jsem s autorem Obrany ženských tvarů Františkem Mikšem, Chestertonem i ostatními, kteří ho provázeli, zajedno.