CARS č. 92 Centrální plánování a zákaz aut se spalovacími motory!
V liberálním světě vzniklém postupně v 19. století v Evropě a v USA platilo pravidlo, že vlády jsou ve svém rozhodování omezené a ponechávají volný prostor pro svobodné rozhodování lidí, domácností, firem a dalších subjektů. Vlády vůbec neměly ambice řídit konkrétní lidské aktivity nebo je dokonce plánovat. V tomto prostředí, kdy lidé sledovali své vlastní zájmy a vlády je neomezovaly, vznikly všechny podstatné vynálezy, které vytvořily moderní svět. Patří sem železnice, parník, telefon nebo osobní automobil.
Teprve 20. století přineslo myšlenku, že vlády mohou, a dokonce mají za úkol řídit hospodářství. Toto přesvědčení se zrodilo ve válečných dobách, kdy bylo téměř všude zavedeno „válečné hospodářství“ vyznačující se zánikem trhu a zavedením institutů jako byly „potravinové lístky“. V komunistickém bloku dokonce zvítězila myšlenka, že veškeré hospodářství se má kolektivizovat a řídit pětiletými plány.
V tomto systému centrální plánovací komise jednotlivým firmám stanovovala přesně definované úkoly, kolik mají čeho vyrobit a za jakou cenu to mají prodat. Tento systém se ale ukázal být naprosto neefektivní a zhroutil se. Jasně jsme to viděli na srovnání stavu automobilové produkce USA a SSSR. Výroba aut byla v USA oproti Sovětskému svazu po celou dobu jeho trvání nejméně 10krát větší. A to si ještě musel Sovětský svaz pořizovat licence k výrobě cizích automobilů, protože je nebyl schopen sám vyvíjet.
V západním světě došlo po 2. světové válce k postupné liberalizaci hospodářství, ale vedlo také k budování „sociálního státu“. Míra přerozdělování se v Západní Evropě v 50.-80. letech pohybovala okolo 45 % HDP. Tento systém se ukázal jako efektivnější než sovětský komunismus. I tento západoevropský model se ale ukázal být mnohem méně efektivní než systém americký nebo japonský a jihokorejský, kde míra přerozdělování byla nižší.
Po roce 1989 se začal v celé Evropě vytvářet nový hospodářský model, jehož základem byl západoevropský systém z 80. let rozšířený do nových států střední a východní Evropy a doplněný o nové akcenty. Ty byly zformulovány v tezi o „sociálně ekologickém tržním hospodářství“.
Právě tyto sociální a ekologické aspekty začaly hrát čím dál větší roli. Míra přerozdělování se zvýšila přes 50 % a míra byrokratizace hospodářství rovněž prudce narostla. Zásadně se zvýšily sociální transfery za „nepráci“ a to nejen pro občany, ale také pro „neobčany“ v rámci teorii o stejných lidských právech lidí bez ohledu na občanství.
Ještě větší dopad ale měly nově zavedené ekologické „standardy“. Byly zavedeny zcela nové byrokratické postupy „EIA“ posuzující dopady jakékoliv stavby nebo technologie na životní prostředí. Tyto postupy se navíc neustále zpřísňovaly, takže došlo k razantnímu prodloužení povolovacího procesu a k radikálnímu zmenšení prostoru pro soukromou iniciativu. Výsledkem tohoto regulačního „šílenství“ je dnešní stav v Evropě, kdy povolení pro jadernou elektrárnu trvá vydat přes 15 let a pro bytový dům v Praze okolo 10 let.
Zelení aktivisté přesvědčili veřejnost o tom, že každý má právo mluvit do cizí stavby, za cizí peníze a na cizím pozemku. Výsledkem je totální ochromení investiční aktivity a zpomalení hospodářského růstu na současnou nulu. To je ostatně i deklarovaným cílem zelených hnutí – vymanit se z ideologie „růstu růstu“. Výsledkem je paradoxní situace, kdy zelení dokázali v celé Evropě tak zregulovat povolovací řízení pro jakoukoliv stavbu, že to nyní ohrožuje i výstavbu „ekologických“ staveb. Zelení politici, ale mají opět „inovativní“ řešení. Pro ekologické stavby jako jsou větrné nebo solární elektrárny se zavádí mírnější schvalovací režim než pro normální stavby.
V této snaze o totální zelenou revoluci tvoří zákaz aut se spalovacím motorem pouhou menší část. Je to čistý návrat centrálního plánování. Vlády mají pocit, že mají „právo“ nařídit kvalitativní parametry automobilů a manipulovat tak s nabídkou, která bude nabízena na trhu. Počet a rozsah legislativou nařizovaných systémů a požadavků na auta dosahuje historicky nejvyšších hodnot. Všechny tyto regulace přitom vedou k tomu, že se automobily viditelně zdražují. Zákaz prodeje klasických automobilů k roku 2035 je součástí totální manipulace trhu s automobily. Ve skutečnosti je to jen jedna část „plánu“, protože plán obsahuje přesné maximální emise pro osobní, užitkové i nákladní automobily pro každý rok od 2025 až do roku 2035. Dosahování těchto cílů je přitom spojeno s drakonickými tresty pro ty, kteří „cíle“ nedosáhnou.
Stále však existuje svoboda volby na straně zákazníků, protože omezit tuto svobodu se zatím „euroelity“ bojí. A zákaznická volba směřuje stále k automobilům s klasickými motory. Bude to ještě velký boj. Co ale můžeme již dnes předpovědět s jistotou je to, že centrální plánování opět zkrachuje.
Hynek Fajmon